Jak to všechno začalo: Éra Pírinky
Začátky letních táborů (tehdy pionýrských) jsou spojené s příchodem skupinové vedoucí Václavy Fabiánkové, která více než svým jménem byla známá pod přezdívkou Pírinka. Ve velmi krátkém čase se jí podařilo vytvořit kolektiv dospělých i dětí, které spojoval především zájem o přírodu, turistiku a táboření. První tábor na sebe nenechal dlouho čekat a proběhl hned po nástupu Pírinky do funkce – v dubnu 1972. Uspořádala jarní pobyt na chatě na Sokolí. Účastníci této výpravy byli základem pro vznik oddílů a společně s dalšími dětmi, které se přidaly po této úspěšné akci, zažili hned v létě stejného roku první čtrnáctidenní letní tábor na Zbirožském potoce. Jeho program popisuje naše stará kronika – celý jeden týden byl věnován získávání a rozvíjení tábornických dovedností. Hry se hrály až ve druhé polovině tábora.
Vlastní táborová základna a léta dobrodružství
Brzy převážila touha mít vlastní místo pro výpravy a tábory. S hledáním vhodného místa pomáhal
Karel Opatrný z Chlustiny, který skupinu nasměroval ke krásné
louce poblíž řeky Střely.
V roce 1973 už zde byl první tábor - ještě na holé louce. Ale už v roce 1974 tam stála montovaná chata, kterou
pionýrská skupina vyhrála v celoroční soutěži. Její vznik byl pro tehdejší generaci obrovským úspěchem
a posunul tábor o velký kus dál.
První tábory trvaly celé tři týdny – z toho první týden se výhradně stavělo: umývárna, stožár, brána, základní
zázemí. Podsady pod stany se tehdy vyráběly z krajinek (dřevěných latí), které se skladovaly ve stodolách.
Byla to náročná práce a každý pár rukou byl vítán. Teprve po dokončení stavby se rozběhla celotáborová hra.
Táborové hry měly tehdy často velmi dobrodružný charakter. Instruktoři například několik dní přebývali v lese
za řekou, kde si museli potravu obstarat sami – a někdy si ji i „vybojovat“. Spali pod širákem okolo ohně a dorozumívali
se s táborem pomocí morseovky. Smolu pálili v plechovkách s drátěnými oušky. Ruce – a někdy i tváře – byly černé od sazí a plné šrámů.
Jindy se přespávalo mimo tábor, dívky ve dvojici, chlapci sami. Každý si musel vytvořit dřevěný kříž, který zapíchl do země, kde
nocoval. Hodinky se tehdy nenosily – návrat do tábora musel být načasován odhadem.
Noční výsadky se v té době už také organizovaly, ale tehdy měly často podobu soutěží mezi různými tábory.
Tábory z Hořovic, Komárova nebo od jezu v Buštěhradu byly naši častí „soupeři“. Hrály se různé táborové hry,
včetně slavné noční prachárny, která přetrvala až do dnes jako jedna z nejoblíbenějších her.
Rozvoj, proměny a střet s moderní dobou
Následující generace čerpaly z tohoto jedinečného základu. Mimo hlavního tábora zde probíhaly také oddílové tábory
a letní táborové školy pro vedoucí a nespočet víkendových výprav v průběhu roku. Postupně parta vedoucích vlastními
silami a s obrovským nasazením vyrobila bytelné prkenné podsady, které nahradily původní z krajinek, a dokonce ušila
několik indiánských teepee. Tento posun k vlastnímu, kvalitnějšímu vybavení byl dalším důkazem obrovského nadšení
a znamenal větší komfort pro všechny táborníky.
Příprava letní sezóny byla vždy velmi náročná. Bylo nutné vytěžit, převozit, přenosit a uskladnit dříví nejen
pro tábory, ale na veškeré akce po celý rok. Celý prostor louky se musel posekat a pohrabat (většinou vícekrát ročně).
Kopaly se díry na kadibudky, vsakovací a odpadní jámy. Stavěly se stany, mola nad řekou (později se montovala umývárka
s koryty, polními sprchami, průtokovým ohřívačem). Upravoval se a čistil podzemní sklípek pro uskladnění potravin.
Před táborem se drhla celá chata – především kuchyně se vším vybavením. Od 80. let však tyto přípravné práce z většiny
dělali dospělí ještě před příjezdem malých táborníků. Doba se postupně proměňovala, děti častěji trávily čas u pasivní
zábavy, naproti tomu fyzická i mentální zátěž spojená s pobytem na táboře je výrazná. Ten, kdo nepracoval v oddílech
během celého roku, navíc neměl hned po příjezdu potřebné dovednosti. Bylo tedy třeba se tomu přizpůsobit a program upravit.
Táboření a pobyt v přírodě však vždy bylo na prvním místě a zážitky s tím spojené zůstanou napořád.
Třeba takový pobyt v indiánské sauně s rozpálenými křemeny polévanými odvarem z čerstvých bylin, ochlazení
v řece a odpočinek pod hvězdami… Rabštejn nad Střelou totiž patří do Manětínské rezervace noční oblohy a je to znát.
S léty narůstaly hygienické požadavky na provoz zotavovacích akcí, takže byl pořízen vojenský hangár a velký
jídelní stan pro zajištění většího komfortu. Bylo třeba začít dovážet pitnou vodu, místo dřevěného mola nad řekou
se postavila umývárka s tekoucí vodou. Staré dobré kadibudky nahradila chemická WC. Lepší hygienické podmínky,
jen ta romantika a imaginace nám tím někam mizí…. Na doby, kdy nebyly mobily a na naší louce dlouho chyběl i signál,
velká část pamětníků vzpomíná jako na staré zlaté časy.
Těžké zkoušky: Požár a nucený odchod
V červnu 2005
chata
bohužel do základu vyhořela. Zapálil ji dosud neznámý žhář. Lehla popelem i se vším vybavením. Tábor se však i v tomto roce
podařilo uskutečnit. Díky obrovské vlně solidarity a pomoci přátel z podobných organizací, dobrovolníků a kamarádů bylo
požářiště uklizeno a veškerý materiál zajištěný. Chatu nahradil velký party stan a kuchyňská kamna byla znovu postavena.
Ta byla taky jediná, která po ukončení tábora na louce zůstala, jinak bylo nutné všechno odvézt a vyklidit.
Takto to fungovalo do roku 2008, kdy došlo ke změně legislativy. Na říčce Střele byla vyhlášena aktivní záplavová zóna,
což pořádání tábora znemožnilo. Podařilo se ale najít vhodný pronájem
táborové základny
u přátel nedaleko města Manětína. Zde pořádáme
letní tábory
dodnes – už bezmála dvacet let. Mimo podsadových stanů a teepee je zde velká zděná budova s elektřinou, tekoucí vodou a jídelnou
vytápěnou krbem, což je výraznou pomocí v kuchyni, skvělý prostor v chladu a dešti a dobré zázemí pro přípravu programu.
Na druhou stranu je to trochu ústup od syrového táboření, které přináší jiné zážitky a dovednosti do života. Všechno má svá pro a proti…
Cesta zpět domů: Současnost a budoucnost Rabštejna
Srdcem jsme
základnu v Rabštejně nad Střelou
nikdy neopustili. Ačkoliv
hlavní letní tábor
našel své útočiště na osvědčené
základně u Manětína,
naši původní louku u Střely po celá léta pečlivě udržujeme alespoň pro výlety a víkendové výpravy. Ty jsou sice bez chaty a potřebného
zázemí komplikovanější, ale stále nás táhnou zpátky. Od roku 2017 tu navíc pořádáme i náš
„Minitábor“
– osmidenní výpravu s plnohodnotným programem letního tábora, která nám pomáhá zachovat atmosféru tohoto jedinečného místa.
V roce 2019 nám však svitla nová naděje. Aktualizované povodňové mapy ukázaly, že naše stavební parcela leží
mimo aktivní záplavovou zónu! To byl zlom, na který jsme čekali – konečně se nám otevřely dveře k našemu snu:
vrátit na základnu v Rabštejně letní tábory. Od té doby na
obnově chaty
neúnavně pracujeme. Díky neuvěřitelné podpoře jsme na podzim 2024 vybudovali
základovou desku
a v létě 2025 postavili
hrubou stavbu.
Je před námi ještě kus práce, ale věříme, že skutečný návrat domů je již na dosah. Nemůžeme se dočkat, až budeme naplno zpátky!
Odkazy
Více informací o letním táboru najdete v sekci
Letní tábor.
Více informací o Minitáboru najdete v sekci
Turistika.
Více informací o obnově chaty najdete v sekci
Chata.
Více informací o sbírce na obnovu chaty najdete v sekci
Sbírka.
